V Bradavicích pošesté - Zmrtvýchvstání

XLI. Zmrtvýchvstání

„HARRY!“ Hermionin výkřik přerušil všeobecné veselí. Nastalo ticho. Všichni si najednou uvědomili, co se vlastně stalo.
A Harry tam jen tak stál a pozoroval ty desítky nechápavých a zmatených pohledů, které se teď upíraly jen na něj.
„Harry, já…“ začal Neville, Harry ho však přerušil.
„Tak to bylo určeno, Neville. Jen ty a nikdo jiný. Buď na sebe pyšný,“ řekl Harry. Nevěděl, co víc by měl dodat. Všechno to, čím prošel, bylo jen divadlo. Věděl jen jedno: Nebylo to fér!
Do ticha se rozlehl sten profesorky McGonagallové.
„Zavolejte madame Pomfreyovou,“ řekl Brumbál okolo shromážděným studentům, když se sklonil nad profesorkou. Vzápětí si smutně povzdechl, když zjistil, že profesorka utrpěla zranění způsobené černou magií, které nejde vyléčit.
„Vyhráli jsme,“ usmála se profesorka, v jejím úsměvu však bylo plno bolesti.
„Nenamáhejte se, Minervo.“
„Albusi…“
„Budete v pořádku…“ zalhal Brumbál.
Mezi přihlížejícími studenty se začala vytvářet ulička, jak si Harry prorážel cestu skrz. Poklekl vedle profesorky McGonagallové, která se na něj chabě usmála.
„Harry?“
Neodpověděl. Neměl nic, co by ještě Brumbálovi řekl. Pečlivě prozkoumal zranění profesorky, poté na něj položil svou dlaň a nasadil soustředěný výraz. Nikdo ani nedutal.
Trvalo bezmála minutu, než se Harry od profesorky odtrhl. Lehce zavrávoral, rovnováhu si však udržel a s napětím pohlédl na Minervu McGonagallovou.
Profesorčin přerývaný dech zklidněl, oči přestaly být zakalené a obličej pln bolesti. Nechápavě se posadila a rozhlédla okolo sebe. Studenti překvapeně vydechli.
„Jak je vám?“ zeptal se Harry.
„Je mi… je mi skvěle!“ vydechla profesorka.
„Jak jsi to udělal?“ nechápal Brumbál.
Profesorce vyhrkly slzy do očí. Vrhla se na Harryho a pevně ho objala. „Děkuji,“ šeptla, její vděk patřil jen jemu.
„HARRY!“ vykřikla opět Hermiona.
Harry si k ní prodral cestu a spatřil ji na zemi, Ronova hlava jí stále spočívala na klíně.
„Co je s ním?“ zeptala se přiškrceným hlasem.
Harry k němu poklekl, položil svou dlaň na Ronovo čelo a nasadil tentýž soustředěný výraz. Trvalo trochu déle, než dosáhl požadovaného výsledku. Zlomit Voldemortovu silnou kletbu bylo náročné. Když se pak od něj odtrhl, ztratil rovnováhu a upadl by, kdyby ho ruce jeho přátel nepodepřely.
„Bude v pořádku,“ sdělil Hermioně vyčerpaně. „Tak, kdo ještě potřebuje pomoct?“
A tak Harry přecházel po Vstupní síni a léčil ty, kteří jeho pomoc potřebovali. S každým novým vyléčeným cítil, jak ho jeho vlastní síly pomalu opouštějí. Snažil se však vytrvat a tak, když vyléčil i posledního zraněného, byl natolik oslabený, že netoužil po ničem jiném, než po útočišti měkké postele, kde by se mohl se svým žalem v klidu ukrýt. To mu však nebylo dopřáno.
„Harry,“ promluvil znovu ředitel školy, „rád bych si s tebou promluvil. Mohl bys mne následovat do mé pracovny, prosím?“

***

Harry seděl v křesle naproti Brumbálovi v jeho pracovně. Ředitel na něj hleděl ustaraným, zároveň však omluvným pohledem.
Harry nic neříkal. Nevěděl, o čem s ním chtěl Brumbál ještě mluvit. Zradil ho a to tím nejhorším způsobem. Vždyť vše, co do té doby on a jeho přátelé prožili, bylo zbytečné. Věděl, že nemohl v jeho přítomnosti zůstat dlouho. Měl chuť na ředitele křičet, předhodit mu všechna svá utrpení a vidět ho také trpět. Trpět za všechno, za co trpěl on. Nestál o omluvy, nestál od něj už o nic. Veškerá jeho důvěra v ředitele bradavické školy byla ta tam.
Vzdorovitě se mu zadíval do modrých očí a snažil se, aby Brumbál pochopil, jak moc ho teď nenáviděl.
„Harry,“ začal ředitel, „omlouvám se.“
„Nestojím o vaše omluvy,“ zavrčel Harry.
Brumbál si nešťastně povzdechl. „Vím, jak se cítíš,“ prohlásil po chvíli klidným, konejšivým hlasem.
„Nevíte vůbec nic,“ odsekl.
Brumbál už neřekl ani slovo.
„Proč?“ zeptal se Harry po chvíli.
„Protože to tak bylo určeno. Sám jsi to řekl, Harry.“
„Jistě,“ řekl sarkasticky. „Proč jste mi ale potom celou tu dobu říkali, že to já jsem Vyvolený? Proč potom zemřeli moji rodiče? Proč to všechno?“
„Tvoji rodiče, Harry,“ pravil Brumbál rozvážně, „zemřeli, protože Voldemort věřil, že ty jsi ten, co ho dokáže porazit.“
„Pak se tedy mýlil.“
„Ano, mýlil. Měl však pravdu v tom, že ty jsi Vyvolený a že jsi jeho plánům velice nebezpečný.“
„Nechápu,“ řekl zmateně.
„Neville měl zabít Voldemorta, ty jsi však předurčen zbavit svět ještě většího zla, než byl Voldemort sám.“
„Cože?“
„Než Voldemort zemřel, pomohl ze samotných pekel zpět na svět dvěma svým spojencům. Říkají si Mylady a Lady Dark. Tyto dvě teprve ohrozí náš svět, Voldemortova moc se s tou jejich vůbec nedala rovnat. Sám moc dobře víš, jak byl Lord Voldemort nebezpečný, takže si zajisté dokážeš představit, jak nebezpečné budou ty dvě.“
Harry otevřel pusu dokořán. Jedna jeho část byla šťastna, že všechno nebylo pro nic, ta druhá však už byla unavená a nechtěla dál bojovat.
„Co když o to ale nestojím? Nechci pokračovat, chci konečně žít v klidu.“
„Pak jsme ztraceni,“ prohlásil Brumbál.
„Ale jste tu přece vy!“ snažil se Harry. Veškerá jeho zlost ho úplně přešla. Nebo na ni spíš zapomněl.
„Snad nemusím odpovídat. Víš sám…“
Harry se zamyslel. Snažil se najít cokoliv, co by mu pomohlo zprostit se té povinnosti.
„A co věštba profesorky Trelawneyové?“
„Profesorka Trelawneyová se zmínila o tom, kdo nabyl svou sílu, nikoliv o Voldemortovi. Toho, v tomto případě tu, může zastavit jen ten, co prošel Zkouškou života a smrti. To jsi ty, Harry,“ vysvětlil Brumbál.
„Proč potom ale profesorka škrtila Nevilla a ne mě?“
„Všichni přepokládali, že jde o Voldemorta.“
Na to Harry nic neřekl.
„Pokud by ti to nevadilo, Harry, rád bych věděl vše, co se stalo od té doby, cos odešel.“
A tak Harry začal vyprávět. Brumbál ho přitom ani jednou nepřerušil.
„… a pak jsem si vzpomněl na Ginny a prostě jsem odmítl zemřít. Byl to velice zvláštní pocit. Ten hlas mi pak dal všechny mé nynější schopnosti a řekl, že se je musím naučit ovládat sám. Takže si myslím, že sám sebe ještě mnohým překvapím.“
„To nepochybně,“ usmál se ředitel. „Mne jsi překvapil už teď a abych řekl pravdu, jsem na tebe hrdý!“
Harry se usmál. Brumbálova slova ho zahřála na duši.
„Už víš, co budeš dělat teď?“
„Vrátím se do školy,“ řekl Harry rozhodně.
„Tahle škola už tě ničemu nenaučí. Umíš toho víc než já!“
„Možná… je toho ale ještě dost, co neznám. Formule, zaříkadla, to mi nikdo jiný než já sám do hlavy nenacpe.“ Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval: „Je ještě něco, co bych měl vědět?“
„Vlastně ano. Pan Malfoy dnes večer zmizel spolu s ostatními smrtijedy. Předpokládám, že je nyní s Mylady. Jako tvůj úhlavní nepřítel se jí bude hodit, předpokládám.“
Harry se zvedl z křesla a odebral se ke dveřím.
„Ještě moment, Harry,“ řekl Brumbál, než Potter prošel dveřmi.
„Ano, pane profesore?“
„Tělo slečny Weasleyové je na ošetřovně. Madame Pomfreyová vás k němu zavede.“
„Děkuji,“ usmál se Harry.
Brumbál mu úsměv oplatil.

***

„Harry!“ vykřikla Hermiona, když dorazil na ošetřovnu. Spolu s Ronem a celou rodinou Weasleyových stáli okolo postele, kde Ginny ležela. Jediný, kdo chyběl, byl Percy.
„Rone, jak je?“ zeptal se Harry.
„Jako by mi nikdy nic nebylo, díky.“
„Harry!!!“ vykřikla paní Weasleyová, vrhla se mu okolo krku a hlasitě štkala. Oči Artura Weasleyho byly zarudlé od samého pláče a dvojčata vypadala, jakoby měla každou chvíli zvracet.
„Moje holčička, moje holčička!“ úpěla Molly Weasleyová.
Harry ji od sebe odtáhl, povzbudivě se na ni usmál a přešel k posteli, jeho bílý plášť za ním lehounce vlál.
„Ustupte,“ vyzval rodinu Weasleyových a Hermionu.
Vytáhl z kapsy malou křišťálovou lahvičku s lektvarem a otevřel ji. Chvíli přemýšlel, jestli ho měl prostě nalít Ginny do krku, nebo zvolit jinou cestu, pak se ale rozhodl pro tu jednodušší verzi.
„Promiň, Siriusi,“ šeptl.
Chytl Ginny pod krkem a vlil jí jasně zelenou tekutinu do krku.
Chvíli se nic nedělo. Plni očekávání, nikdo ani nedutal. Když se pak Ginny sípavě nadechla a prudce posadila, Hermiona leknutím vykřikla.
Harry rychle usedl vedle ní a s námahou ji připlácl zpět na postel. „Jak se cítíš?“
„Já…“ nebyla schopná mluvit. Hlava jí třeštila jakoby chtěla explodovat. Šíleně vyvalovala oči a dýchala s hlasitým a sípavým doprovodem. Paní Weasleyová začala opět plakat.
Harry položil svou dlaň na její čelo a začal se znovu soustředit. Věděl, že na tolik bolesti byl moc málo silný, nemohl však nechat svou milovanou, aby se takhle trápila. Trvalo desítky minut, než dosáhl uspokojivého výsledku. Když se potom rudovlásčin dech zklidnil a její obličej naznačoval, že se již cítí lépe, všechno se najednou zatemnilo a on se svalil přes její trup, kde zůstal bezvládně ležet.
Ginny se namáhavě posadila a nechápavě se rozhlížela kolem. „Co… co se stalo?“
Paní Weasleyová vykřikla a vrhla se ke své dceři, načež ji málem udusila. „Ginny, miláčku, ty žiješ!“ objímala ji.
„Harry?“ šeptla rudovláska, když Harryho uviděla. Nikdo si ho však nevšímal. Všichni šťastně objímali Ginny, která se právě znovu narodila.
„Nechte mě být!“ křičela a snažila se je od sebe odehnat. Pak začala zděšeně cloumat s Harrym, který na ní ještě pořád ležel.
„Co je s ním? CO JE S NÍM?“
Teprve v tu chvíli si všichni uvědomili, že se Harry vlastně neraduje s nimi. Ron k němu přiskočil a přiložil ruku ke krku, zkoušeje nahmatat puls. Poté zblednul a podivně třesoucím se hlasem ze sebe vydoloval: „On… on nedýchá!“